Víte jak se chovat u slavnostního ohně?

Tak za prvé

Kolem ohně sedíme vždy v kruhu. Je to jedno z nepsaných pravidel a vysvětluje se následujícími důvody:

• Stejně jako život nemá kruh začátek ani konec.
• Je symbolem rovnosti a souladu.
• Je symbolem demokracie, protože se všemi se v kruhu stejně jedná.
• Všichni hledí do středu a cítí, že jsou součástí celku.
• Každý může komukoli pohlédnout do tváře.
• Chování každého je vidět před celým shromážděním.

A za další

Ohniště pro slavnostní oheň je tvořeno vždy dvěma kruhy. V menším kruhu z velkých kamenů hoří vlastní oheň. Druhý, větší z drobnějších kamenů vyznačuje území, které je po zapálení ohně tabu. Do kruhu smí vstupovat jen ten, kdo oheň staví, ti, kdož jsou vybráni k jeho zapálení a posléze ten, kdo bude hořící oheň udržovat.

• Je ctí zapálit slavnostní oheň. Zapalování se má svěřovat vždy těm nejlepším.
• Nejvyšší poctou je funkce toho, kdo se o oheň stará, kdo má právo přikládat. Jména se používají různá, nejčastěji ohnivec, ohnivák, méně často palivec (neboť to trochu připomíná hospodského z Haškova románu o dobrém vojákovi Josefu Švejkovi), někdy také obřadník, nebo po indiánsku Wagamed.
• Do kruhu okolo hořícího ohně se nesmí vstupovat. To je dovoleno pouze ohnivci, těm, kteří zapalují a při zvláštních ohních například slibujícím.
• Kolem ohně můžeme sedět přímo na zemi, nebo na zhotovených lavicích z přírodního materiálu. Pro významné členy se staví i křesla. Můžeme přinést k ohni lavice z jídelny, skládací židličky a podobné vynálezy.
• K ohni se nikdy neotáčíme zády.
• Do ohně nesmíme nic strkat, házet, rozfoukávat ho, opékat na něm špekáčky. Říkáte, že to snad ani není možné? Omyl, i u takových pokusů, většinou z neznalosti, jsme byli svědky. Je to hrozný trapas, věřte.
• Táborový oheň se vždy nechává dohořet, nikdy ho nehasíme ani vodou, ani ničím jiným. Kontrolovat dohasínající oheň je úkolem nočních hlídek.
• Druhý den, jak popel vychladne, ihned ho odstraňujeme, ohniště vymeteme a je hezkým zvykem položit do vyčištěného ohniště zelenou smrkovou snítku, jako znamení toho, že je připraveno pro další použití.

A ještě něco

Místo kolem táborového ohně se nazývá táborový kruh. Ten bývá vizitkou táborníků. V táborovém kruhu udržujeme pořádek, během dne tu nepořádáme žádný program,. Součástí kruhu bývají družinové lavice, vůdcovská křesla a tichým strážcem bývá táborový totem. Místo pro táborový kruh vybíráme mimo tábor, chráněné před větrem, v některém intimním zákoutí.

Zapalování ohně

Zapalování táborového ohně má být vážnou a slavnostní chvílí a k této příležitosti existuje mnoho různých rituálů. Pokusím se zde uvést ty nejznámější, nejpoužívanější, takové, které používáme i my na táboře.

K zapalování jakéhokoliv táborového ohně nejsou vhodné zápalky. Oheň by měl být vždy donesen do kruhu. K tomu se nejlépe hodí fakule, neboli pochodně. Je mnoho způsobů výroby fakulí a její výrobou se budeme zabývat někdy jindy.

Nejrozšířenější zapalování ohně je ze čtyř světových stran.. Tzv. Dakotský kříž větrů nás může inspirovat k různým obměnám při zapalování. Indiáni uctívali vítr, neboť v něm viděli vanutí dobrých i zlých duchů. Panují spory o tom, ze které strany se má oheň zapalovat první. V našich krajích se většinou zapaluje od severu nebo od východu. Chceme-li však dodržet indiánskou tradici, oheň se zapaluje vždy od západu, neboť západní vítr přinášel životadárnou vláhu. Při indiánském zapalovaní ohně,Zapalují oheň vždy čtiři lide (každý zastupuje světovou stranu) od západní strany se slovy:

Kde tedy nesmíme nikdy rozdělávat oheň?

Oheň nemůžeme rozdělávat přímo v lese, na kořenech stromů a na jehličí, vždy, když je sucho. Oheň se v lese šíří i pod zemí, v hrabance, a je velmi záludný. I uhašený oheň, alespoň z pohledu táborníka, se může právě šířením pod zemí naplno rozhořet na jiném místě, než bylo ohniště a bohužel většinou po odchodu toho, kdo ho používal.

Dále nerozděláváme oheň na suché trávě, nijak neohraničený, aby se mohl šířit. Hořící tráva, zvláště za větru se nesnadno hasí. Právě proto je tak nebezpečné vypalování starých trav (když pominu zničení všeho živého na velké ploše). Také snad nikoho nenapadne rozdělávat oheň v blízkosti polí s obilím v létě a pokosených luk se sušícím se senem. Na táboře i tábořišti také dáváme pozor na blízkost stanů a jiných hořlavých materiálů. Moderní syntetické stany se s ohněm nekamarádí. Oheň raději nerozděláváme při dlouhotrvajících suchách a vedrech. ZA nejistých podmínek,k ohřání jídla použijeme raději jakýkoliv turistický vařič.

Oheň rozděláváme na předem určených místech, která nejdříve dobře připravíme. Základním předpokladem je dobré ohniště. Nejdříve odstraníme polní lopatkou drn, který uschováme. Při delším táboření ho občas zavlažujeme, aby zůstal zelený. Po likvidaci ohniště, kdy vybereme popel, ho vrátíme zpět a zahladíme po sobě stopy. Při tvorbě nového ohniště zajistíme dobrou podložku nebo nehořlavý podklad, ohraničíme ohniště kameny proti rozšíření ohně. Než oheň rozděláme, zkontrolujeme zda v zemi není spleť kořenů. Většina lesních požárů vznikla z této neznalosti. Z kořenů se může oheň rozšířit právě do suché, ještě neprohnilé hrabanky z jehličí. Kameny na ohraničení sbíráme po povrchu, nikdy nevybíráme kameny z potoka. V páru přeměněná voda kameny trhá a bývá to dost nebezpečné. Střílí i opuka a tak se jí raději vyhýbáme. Tam, kde kameny nejsou si můžeme poradit tak, že smísíme hlínu s vodou a vytvoříme ochranný val okolo budoucího ohniště. Zkušený táborník dokáže předem odhadnout, kam budou sahat plameny budoucího ohně, kam požene vítr kouř a jiskry. Je nutné počítat nejméně dvojnásobnou výšku než je výška připravené hranice, pagody…

V blízkosti ohně je dobré mít připravenu vodu, či písek nebo jiný materiál k případnému uhašení ohně. Dále zajistíme stálou kontrolu hořícího ohně.

V mnoha příručkách je mnoho různých typů užitkových ohnišť, ohňů i způsobů vaření, pečení, dušení a dalších úprav pokrmů. Avšak v mnoha příručkách se až otrocky opakují stále stejná tvrzení a kreslí se stále stejné typy a druhy ohňů a ohnišť. Problém je, že několik typů ohňů v praxi vůbec nefunguje. Poučením nechť je – vše, co je kde nakresleno je potřeba nejdříve vyzkoušet, jinak můžete být velmi zklamáni.

Použitá literatura

JIROUŠEK, Zbyněk. Ohně a obřadnictví [online]. 2007 [cit. 2007-10-21]. Dostupný z WWW: < http://www.stribrnareka.cz/ >.