A je tu odjezd!
Odjezd je vždy trochu hektický. Už zase všichni přemýšlíme co nás čeká v civilizaci a je nám smutno.
16.7. Sobota
Poslední den, poslední ráno, poslední ranní běh po okolí. A poslední koupání v Dračici. Terka jde běhat i dnes, čímž dovršila mé překvapení. Snad ještě nikdy za celou dobu co jezdím na tábory se mnou nikdo po ránu nechodil běhat tak pravidelně.Jako Indiánská Babička obdivuji její houževnatost.
A pak už je snídaně. A vyklízení stanů a jejich zametání a šněrování a nakládání a odvážení kol - a s každým dalším krokem se tábor vzdaluje a končí a jsme v takovém neurčitém mezistavu - prostě na cestě . Čmáráme po sobě různé výkřiky a pak už je tu maličký autobus a všechno, co jsem nestačil na tomhle táboře říci anebo udělati, už nikdy neřeknu a neudělám - nikdy ne na tomhle táboře STŘELNICE 2011 - v tom je ta definitivnost odcházení.
CO JSEM NENAPSAL?
Je toho hodně. Můj deník je jen taková všeobecná kostra, která popisuje události tohoto tábora - a to ještě tak, jak jsem si je zapamatoval já. Berte ji jako základ, který si každý musí doplnit o události, které jsem nenapsal, a které pokládá za důležité. A hlavně přidat si své osobní pocity a názory a zážitky. Ty totiž právě způsobují, že pro každého z nás je tábor jiný. Některým se vydařil více a jiní byli zase zklamáni ve svých očekáváních. (I proto je často druhý tábor, na který jedeme, často vnímán jako horší, než ten první, protože se už opakujeme a očekávání bývají příliš velká.) Až o něm, ale budete přemýšlet nad tímto deníkem zjistíte, že jsme toho zažili za dva týdny hrozně moc, daleko více, než za stejný čas v době školy anebo rodinných prázdnin.
Tábor je do jisté míry zátěžová zkouška - pro všechny z nás, pro malé i velké, pro výdrž fyzickou i psychickou. Myslím, že jste ho všichni zvládli skvěle a jsem rád, že jsem na něm s vámi byl. Pokud vám při listování deníkem budou v mysli hlodat nějaké pochybnosti a pocit, že něco na táboře nebylo dobře a nechcete to psát na stránky Uduorp Itorp- napište mi to - autora neprozradím. Zpětně se již nic nezmění, to vím, ale hodiny a minuty do příštího tábora již začaly odtikávat a určitě ho chceme připravovat dohromady s vámi a můžete něco změnit. Rozmyslete si sami pro sebe, které tři body byste uvedli v odpovědi na otázku "Proč jsem byl(a) letos na táboře rád(a)" a "Proč jsem byl(a) na táboře nerad(a)". Pokud mi ty odpovědi pošlete budu moc rád, ale není to nutno.
Na závěr jedno přiznání - nemám rád psaní táborového deníku. Zdá se mi vždycky, že nesu příliš kůži na trh, píšu moc ze svého osobního pohledu a přitom moc málo o jednotlivých lidech - prostě mám pocit, že neumím psát a nacházet ta správná slova. Takže se omlouvám všem, které jsem na táboře nějak rozhněval či urazil. I těm táborníkům,které v deníku nezmiňuji. Často bych o různých plánech názorech a vztazích psát chtěl a měl, ale deník by se tak stal příliš rozvleklým. Ale byl jsem s vámi opravdu moc rád a všechny sliby a plány, kterých jsem se dopustil, bych chtěl dodržet - prosím připomínejte mi je co nejčastěji, nezapomeňte, že jsem je učinil jako stařičká senilní indiánka.
Tímto vlastně přestávám být Indiánskou Babičkou a již nemusím trapně váhat před dveřmi na WC, označenými panáčkem. Stávám se opět sám sebou a vracím se zpátky do normálního života, který mi ale najednou připadá velmi nenormální. Indiánský kousek mysli mi už asi zůstane v hlavě napořád, stejně jako se nezbavím vzpomínky na každého člena téhle indiánské hordy a na všechno, co jsme všichni spolu prožili.
HOWGH.
PS: Petře díky za tento literární skvost. Opět si nezklamal.