Balení a hlavní cena má vítěze
Poslední den tábora před odjezdem. Někdo se těší domů, ale většina si by odjela jen pozdravit rodiče a hned by se vrátila zpět. Alespoň si to myslíme.
15.7. Pátek
A je tu poslední celý den tábora. Po budíčku místo rozcvičky uklízíme tábor. Věci už jsou sbalené, zůstává jen základní sportovní vybavení. Po snídani se jde na smůlu a na dřevo na táborák. Chystáme prkénka na přechod bažiny. Dohledávají se poslední ztracené věci. Edka si hýčká ešus, který jí neznámý zloun zadržoval až do posledního dne tábora. Prostě - balíme, balíme, balíme. Chystáme fakuli na táborák.Všichni jsou lehce nervní. Míša a Evča si připravují pozoruhodnou sestavu, hodnou roztleskávaček univerzitního týmu, ve které zcela zásadní roli hrají dvě ponožky (chvíli jsme podezřívali z neuvěřitelné otrlosti se kterou používaly tak nebezpečné předměty, ale dokázaly nám , že to jsou poslední čisté ponožky, takže jsme stav nebezpečí odvolali). Cvičení se jim povedlo tak, že moc lituji, že jsme letos nestihli hrát indiánské divadlo.
Poslední den tábora má napětí, které asi nedokážu popsat, ale existuje a protože jsme prožili stejný tábor, asi mi dáte za pravdu, že v tenhle čas, kdy se už konec neodvratně blíží, je všechno trochu jinak.
Po obědě přijela Týna a bez problémů zapadla zpátky do táborového dění, jakoby nikdy neodjela.
Máme hrát přechod bažiny, ale nikomu se do toho moc nechce. Všichni dávají přednost vybíjené a pak volejbalu.Terce B se už prst dosti zlepšil, takže už zase hraje a jenom trochu při tom kulhá.
Po večeři nastal čas zapálit táborák. Zapalují ho ti, kteří dopadli nejlépe v soutěži o nůž. Martin Rokyta, David Fittl , Terka Buzková a Honza Rokyta. S tím pořadím v té chvíli ještě děláme tajnosti a mateme táborníky, ale všichni ho už asi tuší. Dostáváme desky s fotkami a rozdělují se i poslední poslední diplomy (pořádek ve stanu vyhrály Péťa s Kája, tímto výsledkem hodlám Péťu týrat po celý zbytek roku, protože na její úklid doma občas narazím). Každý se snaží říci něco o táboře - letošním, který končí i tom příštím, jaký by měl být, a protože je těžké shrnout všechno rychle do několika slov, jsou to spíše jen výkřiky, ale stejně si rozumíme.. A pak už nastal ten vrcholný okamžik - vyhlášení výsledků „Zápolení o nůž velikého Mani-Fran-Tů". Před začátkem tábora byla uzavřena sázka a David ji dodržel a předal Martinovi nůž, který zaslouženě vyhrál.
Pak už zbývá jen hrát na kytaru a zpívat až do chvíle, než je čas jít spát.
U slavnostního táboráku předáváme fotky s deskami, do kterých vždycky musíme vymyslet rúzné žertovné pochvaly a tresty a já mám vždycky velký strach, že se netrefíme nebo že někdo nepochopí, že legraci si můžeme dělat jen z lidí, které máme rádi. Často tam píšeme jeden na druhého věci které vypadají strašně a skoro až surově, ale to si můžeme dovolit jedině díky naprosté důvěře, že tím není myšleno nic urážlivého. Tábor by nás měl posílit a přivyknout drsnějším podmínkám a určitě to platí i pro vztahy mezi táborníky. Za dva týdny se na tak malém táboře, jako je ten náš známe asi opravdu dobře a z toho asi plyne i ta snaha říkat všechno úplně přímo. Ale někdy se bojím, jestli žerty v „ Pochvalách a trestech" nepotřebují někdy příliš mnoho vysvětlení, aby byly správně pochopeny. Letos jsme zavedli Zeď nářků, kde někteří píšete něco podobného. Je už po táboře, takže nic změnit nejde, ale i když mne mrzí všechna slova, která se někoho dotkla, ( a dodatečně se za ně omlouvám, ať už jsem byl jejich autorem já, nebo někdo jiný) byla to opravdu jen a jen špatně cílená slova, a protože táboření je především o činech, neměla by být slova až tak důležitá. Ale to je teorie, takže ještě jednou sorry všem autorům nápisu o tom, že vedoucí někdy říkají zbytečně nepříjemné věci a zase za rok bude vhodná doba s tím něco udělat.