Barvy, barvy, barvičky

13.7. Středa

Po snídani a rozcvičce je nachystán obávaný běh na čas a orientci s několika stanovišti. Začíná to u mne na zdravovědě a pak indiáni pokračují v běhu na další stanoviště. U Milana je lanová lávka, kde dochází k pádům a odřeninám (Edka, Péťa, Míla) Někteří zabloudili, třeba Míša a Terka D.- ta dokonce díky své výborné běžecké přípravě dokázala naběhat asi trojnásobnou vzdálenost a přesto se vrátila jen lehce opožděně, ale vypadala velmi vyčerpaně a dost se zlobila. Pro všechna bloudění byla zřejmě osudná Láďova slova „Jen jděte, děti, podle lesa!", která zřejmě nebyla vždy správně pochopena. Terka B. musí trasu odpajdat a počítá se jí průměrný čas. Nakonec bylo pořadí 1.David 2.Martin 3. Péťa

Koupeme se chvíli v Dračici a pak jdeme na bramboračku a pečené kuře. Objevila se Pavlína se svou nejmenší ratolestí, takže Bára na chvíli není nejmladší.Po obědě hrajeme barvičkovanou, což vypadá tak, určenou barvu lze přenést jen tou částí těla, která je také určena, takže se odehrávaly zběsilé scény, kdy Madla vyskakovala do výše a mlátila hlavou o totem až to dunělo, aby tam nanesla barvu, Péťa s Terkou B.zvedaly Káju za nohy, aby jí obtiskli chodidlo do výše asi dvou metrů, Terka D si zádumčivě roztírala obrovskou černou skvrnu na poslední nebarevné kousky kůže - prostě všichni byli neuvěřitelně zmatlaní barvami. Jen Honza Rokyta nějakým zázrakem prošel celou hrou prakticky bez jediné barevné skvrnky, takže vypadal mezi ostatními jako člověk z jiné planety. Je k tomu určitě třeba jistého nadání, protože jsem viděl, že opravdu také hrál s ostatními. Jenže ten barevně pomalovaný, unavený, špinavý a rozjetý dav táborníků nechtěl vůbec řešit nějaké nadání a vrhl se na něj a zmaloval ho všemi zbývajícími barvami tak dokonale, že ještě při odjezdu z tábora některé odstíny na jeho kůži nebyly zcela přírodní. A tak nezbývalo, než se vydat zase do peřejí a zkusit se uvést barevně do původního stavu. Vody bylo pořád ještě dost, což pocítil Patrik , kterému proud sebral jeho oblíbené mýdlo a uvrhl ho tak do zármutku. Holky zatím zažily v táboře také setkání s trojicí vlčák, smějící se panía zachmuřený pán, která přijde, postojí , pokouká a beze slova odchází - možná to nejsou lidé, ale nějaké duše výletníků, kteří byli zakletí za to, že se nemyli, ale to se nedalo vědecky dokázat - tak snad až příští rok.

V táboře bylo třeba trochu zvýšit úroveň pořádku ve stanech, což je poetický popis leteckého dne. Ta nutnost byla vyvolána stoupajícím počtem prasat (10 denně),jež Aneta každý den zádumčivě malovala do táborobordelníku. Prasátka jsou v naší stupnici od jedné do deseti bodů tím nejnižším , co mohou dát táboroví hyenici, no jo - hygienici - Aneta, Jana a já , aby poněkud otřásli svědomím indiánů a varovali je tak, že pokud nedojde ke změně, nastane buď letecký den anebo invaze divoké zvěře z lesů. Pak hrajeme volejbal přes síť a přehazku a já si konečně zahrál ping-pong s Martinem. Miloš mi oněm říkal, že hraje trochu jinak a já zjistil, že ta jinakost spočívá v tom, že hraje dobře. Tak mám zase do příštího roku co zlepšovat. Potom už je čas na kytaru, při které Milanova duše estéta trpí, protože ho nutíme zpívat notoricky známé trampské písničky, které si kdysi zhnusil. Ale každý asi máme písničky, které nemáme rádi - Miloše zase týrá písnička Písek, kterou já mám dosti rád - asi to bude fungovat na principu Pavlovových podmíněných reflexů, aneb co se v mládí naučíš. Tím chci říci, že ho v mládí tou písničkou týrali, zatímco mě ne.

Spaní v tee-pee už musí skončit, další bouřky se blíží, takže se jde spát zpátky do stanů, kde posloucháme jak zase zuří hromy a blesky nad námi.