Chlumské koupaliště

9.7. Sobota

Ráno je bouřka pryč a počasí není tak špatné a tak po rozcvičce a snídani jedeme na Tokániště lézt na stěnu. Tentokrát je to na čas. Zlatá termofólie byla určena jako odměna za vítězství a po tuhém boji ji získal Martin Rokyta. Všichni lezci se výrazně zlepšili a i ti kteří minule nepřelezli svou cestu, to tentokrát dokázali.

Po obědě jsme využili docela slunečného počasí a jedeme do Chlumu na koupaliště. Miloš se na tu cestu speciálně přistřihl a přiholil a přioděl takže vypadal velmi nezvykle - až téměř odporně , což ostatně také zamýšlel. Bylo takové zvláštní dusno, ve kterém se některým indiánkám cestou hodně špatně dýchalo, na koupališti se ale všechno srovnalo. Čekali tam na nás Standa Haruda a Šeřík senior, kteří se příliš nezměnili a zapadli zpátky mezi táborníky. Brzy po příjezdu přišel déšť , ale stejně jsme byli všichni v plavkách, takže to nikomu nevadilo. Tobogán fungoval stejně jako loni na principu „ holá kůže jede daleko rychleji" a tak na něj někteří jedinci museli dělat Sauronovy oči a jiní byli zase během jízdy potupně předjeti a pokopáni. Pinkáme si s volejbalovým míčem a vůbec relaxujeme až do odjezdu zpátky do tábora. S námi jede jen Šeřík, Standa musí na brigádu.

Po večeři, ke které máme buřtguláš, se jde na první letošní strhávanou. Hrálo se podle nových pravidel, kdy si mohli členové stejného kmene předávat životy. Navíc došlo k velmi záludným dohodám, díky kterým nakonec vyhráli Imboši - ale nová pravidla se příliš neosvědčila a raději budeme hrát strhávanou podle těch původních.

Pak už si první hlídka rozdělala oheň a všichni šli spát. Sedíme ještě chvíli s nimi, tedy s Maty Harudou a Jirkou Vrzalem (?) a povídáme si, ale jde to ztuha, protože jsou už hodně ospalí. Pak jsme vzbudili druhou hlídku - Edku a Míšu, což dalo dost práci, protože také jeví známky opotřebování. Právě když jsem je chtěl poslat spát, zasvítilo několik blesků, ihned následovaných hromem a a silným větrem. A byla to největší bouřka tohoto tábora, během níž vzduch zhoustl hromy a díky bleskům bylo vidět jako ve dne. Vody padalo tolik, že nejenže uhasila oheň, ale valila se přes cestu v táboře a její tříšť byla prostě všude. Vylezli jsme si na stoly pod přístřeškem, přehodili přes sebe deky a vytvořili si tak dočasné přístřeší, ve kterém se daly povídat příběhy a pohádky (vymyslel jsem si docela dlouhou pohádku O malém hromu, který se bál bouřky, ale bez těch rozpoutaných živlů bych ji dal dohromady jen stěží) a Týna chtěla vyprávět horory, ale nesetkalo se to s pochopením. Za hodinu a půl se živly vyřádily a mohli jsme slézt ze stolu a jít spát. Bylo půl třetí a tuhle bouřku jsem si zařadil do mé sbírky katastrof mezi ty památné a oblíbené a Edka s Míšou dokázaly, že jsou holky do nepohody.