Hurá na stěnu

4.7. Pondělí

Hned ráno jsem já, stařenka svoje starostlivá, popadla přepravky a v drobném dešti jsem s několika drobnými indiánskými kletbami pádila pro rohlíky do plechové bedny na parkoviště. Už vás s tím nebudu otravovat, ale celý rok se těším na rána na Střelnici, kdy celý tábor spí a je neskutečné ticho a já mohu znovuobjevovat věci dávno mi známé a pozorovat a pobíhat a přemýšlet. Nakonec si jdu vždycky zaběhat, abych.neminul ani ta místa, kde mi bylo dobře v těch letech předešlých a na závěr se cachtám v Dračici. Občas se vyskytne jeden či několik málo jedinců, kteří opustí své vyhřáté spacáčky a doprovodí mne a já si jich vždycky moc považuji, protože tuším, jak asi trpí. Výjimkou bývala Týna. Většinou se ranní běh odehraje jednou, maximálně dvakrát , ale i přesto mne to těší. Tentokrát mne doprovodily obě Terky a Madla a oběhly se mnou okruh: na rozcestí k Tokáništi, k mostu a pak lesem kolem peřejí zpátky. To už nepršelo a běželo se moc hezky.

Ale táborový život pro deník začíná vždycky až budíčkem, to před ním jsou čistě soukromé akce, takže v 8 jdeme na rozvičku, při které byloslyšet úpění Jiříka, který si doma natáhl vazy v obou kotnících a narazil obě paty a teď střídavě skučel a pajdal a pak zase občas pobíhal jako mechanická myška po táboře. Na snídani jsem si užil rohlíky s medem. Týna totiž poodhalila něco ze svého rodinného života, netušil jsem že je ze zavile včelařské rodiny až do chvíle, kdy přivezla na tábor takovou spoustu medu, že by i medvěd brtník zajásal.

Dopoledne nás čekalo budování tábora. Patří mez ně různá varování a pasti na CX (Cizí Ksichty), pronikající do tábořiště (Vaše skalpy, naše radost!! atd.). Stavěla se brána tábora a basketbalový koš a hřiště na vybíjenou. Další táborníci škrábou brambory k obědu - prostě konáme obecně prospěšné táborové práce. Když nás vyhnal déšť pod střechu, navlékáme si amulety z korálků. Chyběla sice síť na volejbal, ta měla totiž s Haničkou mononukleózu,ale půjčili jsme si ji odpoledne na Tokáništi. Tam jsme se vypravili zalézt si na zbrusu nové lezecké stěně. Milan s námi probral základy uzlování, jištění a lezení a vybral tři cesty ve stěně. S Milošem a Láďou je pak každému odjistili, takže jsme si zalezli každý dle svých potřeb a přání, každý zjistil, jak na tom je a pro ty , kteří toho neměli ještě dost, byl opodál připraven umělý balvan na bouldering, kde bylo možné si bezpečně zkoušet chyty i hranice svých sil.

Do tábora jsme se vrátili tak, abychom stihli večeři - buchtičky se šódó - a hned jsme natáhli volejbalovou síť a samozřejmě jsme ji museli vyzkoušet. Jiní zase hrají obíhačku u ping-pongového stolu nebo hází na koš - prostě podstatou tábora je to, že pořád se něco tropí. Pak zbývá právě dost času abychom si zahráli vybíjenou. Terka B. se projevila jako naprostý ďábel a dovedla svůj kmen BUBU k vítězství. Pak ještě vedla děti k velkému vítězství nad vedoucími (abych se přiznal, mě také vymlátila ze hřiště a nabourala tak mé křehké indiánskobabičkovské sebevědomí...Počkej za rok!!!!). Někteří menší indiáni překvapili dobrou hrou - Bart,...). Potom jsme šli pod přístřešek a všichni přiznali svá indiánská jména Indiánské Babičce - jen Jitka to své ututlala. To už byla tma, nepršelo a byla lucerničkami vyznačena stezka odvahy. Sedíme u ohně, čteme si staré indiánské pohádky a děti postupně procházejí stezku a chodí spát. Nestraší se a tak je to opravdu takový test, jak kdo snáší chvíli samoty v lese. Žádné děsy a strachy nenastaly a tak nakonec oheň zůstal jen hlídkám, které si užívají v ohni pečené brambory .