Jak to bylo s Holubem?

Je již říjen, dlouho po skončení našeho tábora u řeky Dračice. Dokázali jsme spolu projít divokou Afrikou, nalézt vzácné sošky, či spíše masky, a zase se vrátit domů. Omlouvám se za zpoždění, se kterým píšu tyto stránky, vycházející přesně z mých deníkových zápisků a dalších dokumentů na táboře nasbíraných a domů dopravených. Kolega MUDr. Holub v roce 1877 tak úspěšný nebyl, protože všechno utopil v peřejích řeky Zambezi. To já jsem utopil v divokých vlnách řeky Dračice svoje brýle do civilizované společnosti a pak jsem celý tábor trnul, vydrží-li moje historické lenonky nápor táborového života. Vydržely, díky tomu jsem si i napsal řadu rukopisných deníkových poznámek.  Jenže návrat do zdivočelé civilizace, plné chorob a dalších nástrah, který nás poznamenal všechny, mě zdržel více, než jsem čekal, takže deník naší cesty dostáváte s velikým zpožděním Také moje stařecká demence již dosti pokročila, takže pokud se vaše vzpomínky budou v něčem podstatném lišit od těch mých, je to rozdílnost možná podstatná a hlavně snadno napravitelná – stačí napsat.  Moc bych uvítal, kdybyste mě opravovali, doplňovali a psali připomínky. Všechno uvedeme na pravou míru do zimního táboření, které se letos, jak všichni doufáme, uskuteční. Ostatně, tradičně zavzpomínáme i během něj, protože Milan opět sestříhá  celovečerní film z mnoha hodin záznamu, který často obsahuje  dlouhé pohledy do nitra mého batohu anebo na mou levou nohu, kráčející trávou – prostě zaznamenávám vše a často se mi podaří kameru nevypnout!   Jak to tedy letos vlastně začalo?